Den s řidičem Vol.1: Century Park + kde je židovská čtvrť?

Zdravím z Číny,

a krásné pondělí přeji všem do Česka, na Slovensko, i do Arábie a Anglie:-) Jsem moc ráda, že jste se (alespoň někteří) těšili na nový článek! Bohužel jsem se k tomu dříve nedostala, od středy do pátku jsme byli s Mirem v Changshe podívat se na byty. Celý víkend jsem se z toho šoku dostávala, ale to necháme na příští článek:-) Dneska bych vám chtěla povědět o svém prvním dnu, kdy jsem měla k dispozici řidiče.

Tuhle službu poskytuje naše firma, pro kterou tu Miro pracuje. Já jakožto manželka, která tu je na doprovodné vízum, mám celou řadu možností, jak zde využít volný čas. Jedna z nich je právě řidič, který každý týden ve smluvený den a čas přijede přímo před hotel, povozí kam potřebuji a pak zase zpátky. Hojně je tato možnost využívána manželkami, které mají děti a během týdne se nedostanou na velký nákup (protože jít tady nakupovat je celodenní akce) a nebo se jen tak spolu vozí a scházejí se. Já jsem svůj první den pojala pěkně zostra a vydala se hned sama na opačnou stranu Šanghaje, kontrétně do Century Parku a také do židovské čtvrti se synagogou, s židovským museem a tak.

Dostala jsem kontakt na mého pana řidiče s tím, že umí "very little english", což odpovídá tomu že neumí ani kváknout. Tak jsem si napsala menší tahák, tedy místa která chci navšívit, "po našem" a donesla dolů na recepci, aby mi to přepsali na "po jejich". Trochu mě vyděsilo, že si to pán na recepci překládal pomocí překladače...

Dobrý, pan řidič přijel, ukázala jsem mu první řádek, on řekl ha-ha-ha a už jsme drandili do Century Parku. Hurá, tahák funguje:-D

Trochu k poučení - Centrury Park je největší park v Šanghaji, zaujímá plochu 140 hektarů, nachází se ve čtvrti Pudong (poblíž nejvyšší budovy v Šanghaji a také nám již známého "Otvíráku"). Nabízí se paralela k Central Park v New Yorku, určitě ho Číňani zase okopírovali. Konec poučení.

Panu řidiči jsem poděkovala, na papírek napsala čas 13:00, tedy za tři hodiny, a ukázala prstem dolů ("zde"). On že jo a odfrčel se někam vyspat. Měla jsem fantastické tři hodiny chození po parku, bájo!:-D Tři hodiny zní celkem děsivě, ale chození mě baví, chtěla jsem si i někam lehnout na trávu a číst si knížku. Jen jsem na to pomyslela, v tu ránu začalo pršet, takže jsem trochu zápasila s dešníkem, kabelkou, foťátem, pouzdrem na foťák, stativem...

Jak vidíte podle fotek, počasí se mi moc nevyvedlo. Opět šedá obloha, mokro, viditelost na prd už ani nekomentuji. Vlhkost příjemných 90%, dýchalo se hezky. 

Procházka přímo okolo jezera mě moc nebavila, (pozn.: nepřijde vám na těch fotkách něco divného?)

takže jsem dala přednost chůze po menších cestičkách. Neuvěřitelně jsem si tu procházku užívala, všude okolo stromy, krásně vlhký a ne moc teplý vzduch, mezi stromy v dálce vykukovaly mrakodrapy.

Podobným stylem proběhly celé tři hodiny. Párkrát jsem i zabloudila, to jsem pak šla prostě dál a vždy našla cestu. Akorát jsem si říkala, že jsem měla začít obcházet to centrální jezírko z druhé strany. Ke konci tříhodinovky už mě totiž trochu chytaly nohy a chtěla si na chvilku sednout. Při mém štěstí tahle oblast byla totiž ještě krásnější. Mé evropské srdce zaplesalo, když jsem viděla lekníny na rybníku, pole levandulí a pak i sněžilo. Nevěříte?:-D

 

Samozřejmě to byly shluky nějakého pylu ze stromů (botanici prominou), ale vypadalo to opravdu krásně. Navíc jak jsem byla díky velké vlhkosti taková upachtěná, tak se to na mě pěkně lepilo:-D

Každopádně v tomto parku určitě nejsem naposledy, chtěla bych si znovu projít tuto západní část, která je zároveň i přírodní rezervací.

Začala jsem už být celkem hladová a proto netrpělivě očekávala příjezd řidiče. On přijel na čas, já byla na místě srazu trochu dřív. Proto jsem ještě stihla potkat a vyfotit skupinku dětí, kteří se ke vstupu do parku přišli vyfotit, pěkně ve stejnokroji..

Panu řidiči jsem ukázala druhý řádek na taháku. Bohužel to teď tak snadno nešlo. Cosi povídal, asi se mě na něco ptal. Tak jsem udělala gesto se zvednutými rameny, jakože nerozumím. On si to vyložil tak, že mu určitě budu rozumět, pokud začne MLUVIT HLASITĚJI. Ramena opět nahoře. Pak máchal rukama a ukazoval něco dlouhého a rovného. Konfucius mě osvítil, že mi chce naznačit, že je ta ulice dlouhá a že neví kde přesně má zastavit. Já opět zvedla ramena doufajíc, že pochopí že mi to je jedno. Bohužel... tak jsem udělala rukou takový klesající pohyb doprovázený zvukem jedoucího dopravního prostředku s nadějí, že pozná moji pantomimu metra. To už vypadalo, že se chytnul:-) 

Dalian Road nebyla od Century parku zas tak daleko, zhruba půl hodiny autem. Podle mapy v jednom malém průvodci to vypadalo, že velmi jednoduše sejdu z hlavní cesty na cestu menší, půjdu rovně a po levé straně bych už měla vidět synagogu, rodný dům nějakého Žida a tak, prostě to znělo dost cool na to, že něco podobného najdu v Šanghaji. Popravdě to moc nevypadalo na to, že by zrovna tady mohlo být něco takového; všude okolo moderní budovy, v přízemí obchody a nudlárny. Nic, šla jsem dál a v místech, kde by mělo být židovské museum, jsem našla toto: China Tobacco Museum.

Hlad se navíc stupňoval, bohužel v okolí nebylo nic jiného než toto:

Já vám nevím, furt jsem doufala v tu synagogu..navíc přestalo pršet, mraky se rozestoupily, takže jsem dokonce viděla i trochu nebeské modři. Dělalo se vedro... Opět jsem zahla do vedlejší uličky, už jsem se začala pomalu ztrácet. V dálce jsem viděla Starbucks, záchrana. Chodila jsem do sebe bagetu, dvojité expresso a půl litru zeleného čaje. Brutálním způsobem naspeedovaná jsem se rozhodla, že to nevzdám. Nicméně už jsem na tu debilní mapu byla pěkně nakrknutá, protože to snad není možný, aby si někdo spletl židovské uprchlíky s kuřivem. Měla jsem do příjezdu řidiče ještě zhruba půl hodiny (hodinu a půl už jsem bloudila - ten den jsem se teda pěkně prošla) a byla jsem skoro na místě srazu, když jsem si všimla této krásné budovy. Asi mi připomínala Evropu...

Bohužel nevím co byla zač, nicméně jsem viděla, že je k ní volný vstup a že je za ní nějaký památník. Asi byl dneska den focení nebo co, protože se u něj fotila další skupinka dětí. Každopádně bych chtěla říct, že jsem viděla už i hezčí "památníky".

Jak jsem tak chodila okolo, všimla jsem si, že v podzemí je vchod do nějakého muzea. Možná jsem pořád doufala v ty Židy... Nicméně jsem narazila na Galerii národní hymny. Tohle snad nemůže být náhoda, že narazím zrovna na tohle. Ok, jdu dovnitř. Při vstupu hned první pecka:

Pokračuji dál a koukám, jak je možný, že muzem na tohle téma má tři patra. Dozvídám se, na jaké nástroje se dá hymna hrát, jakým všem prezidentům jí hráli (jednomu především) a při jakých význačných událostech zněla (olympiáda, kosmonautika, horolezectví..). Dokresleno červeným pozadím a fascinujícími tapetami.

Tak fascinujícími, že mi z toho běhal mráz po zádech...

To nejhorší mělo ovšem teprve přijít.

Pamatujete si ty děti, které se fotily před pamatníkem venku? Asi ve věku 4 let? Potkala jsem je uvnitř, právě se chystali na nějaké promítání. Pan uvaděč v přehnané ochotě udělat mi radost mi gestem nabídl, že se můžu jít s dětmi podívat na promítání. Měla jsem takový pěkný den, řekla jsem si, že třeba nějaká čínská pohádka by byla fajn. To jsem se ovšem krutě zmýlila. Po pěti sekundách jsem si uvědomila, že tohle není žádná pohádka. Že jsem v tom státě, ve kterým jsem a že Šanghaj vypadající jako americká metropole nemůže zastínit princip fungování tohodle státu. Že jsem byla součástí "výchovy"... Bohužel to nemůžu napsat tak jak bych chtěla, nicméně se mi po pěti minutách udělalo špatně a musela jsem odejít. Celou cestu domů jsem to rozdejchávala. Přemýšlím, k čemu bych to přirovnala. Už vím, jeden pán ze sousedního státu si je před lety nechával točit...

Konec dne tedy nebyl nejveselejší:-) Nicméně i tohle k procesu poznávání patří. Nenašla jsem Židy, našla jsem tohle:-D 

Příště vám podám info, jaký dojem na mě zanechala Changha, tedy pravé čínské město, kde urbanizace dosahuje svého vrcholu:-)

Mějte se krásně.

 PS: v tom parku nebyli žádný lidi!!!!