Stránky

Výlet k nejdelšímu visutému mostu na světě

Zdravím z Číny,

první víkend, který jsme oba netrpělivě očekávali, konečně nastal, a my mohli poprvé během našeho pobytu v Číně opustit brány města  a konečně vyrazit do přírody. Jako cíl jsme si vybrali geopark Pching-ťiang v naší provincii Hunan. Z našeho bytu to podle navigace mělo trvat zhruba 170 km s časem 2:15 hodiny. Mirův kolega Kai tak hrozně chtěl jet s námi, že se ho nám zželelo a přibrali jsme ho do party.  


Vyrazili jsme po ranní deváté. Miro měl jasné instrukce od dalšího kolegy dostat se na dálnici C20 a dále sjezdem na dálnici C21. Navigace byla malinko zmatená, neboť její první návrh trasy byl poněkud jiný než kudy chtěl Miro, ale po pár desítkách minut to pochopila a trasu přepočítala. Navigace fungující bezvadně v Šanghaji tu má totiž menší problémy a absolutně tu nestačí obřímu tempu výstavby infrastuktury. Hlavní problém, ovšem nikoliv vinou navigace:-) se stal sjezd na dálnici C11. Miro totiž vehementně tvrdil, že to je dálnice C21 a že musíme jet ještě dál. Navigace byla úplně mimo, střídavě ukazovala asi pět nabídek tras, které se měnily každých deset sekund a bylo skoro nemožné se podle nich řídit. Nakonec tedy uznal, že jsme měli jet na C11 a že se otočíme. Nojo, ale kde a jak. Nejbližší sjezd ukazovala navigace v rozpětí 16-32 kilometrů. Tak jsme jeli a jeli, pak sjeli podle navigace do rýžových polí a trochu se motali. Ještě že jsme vzali Kaie, jelikož jeho iphone a navigace s něm nám tak trochu zachránila když ne život, tak alespoň nervy:-) Tak nějak jsme si říkali, že si toho iphona snad koupíme. Tady ho má opravdu každý, ale musím říct, že na to asi něco bude:-)

100 kilometrů po dálnici bylo naprosto pohodových, co se týče kvality vozovky a provozu. Perfektně hladký povrch bez děr, málo aut, krajina kolem jako v Nízkých Tatrách:-). Pak jsme odbočili na silnici druhé třídy, a tam jsme projížděli vyloženě venkovem. Kolem rýžová políčka, rolníci v typických kloboučcích, slepice na silnicích. Vypadalo to, že nikde není ani noha a modlili se, že jsme dobře. Za pár minut jsme dorazili k obrovskému parkovišti s ještě větším množstvím lidí. Byli jsme teda trochu naprdnutý, protože tam zase bylo milion Čínanů a nechápali jsme, že zrovna dneska se tam musela sejít snad celá provincie. Neuvěřitelná síla slunečních paprsků a nadpozemská vzdušná vlhkost dělaly z toho dne přímo peklo na zemi. Hned jsem se začala mazat krémem. Viděly mě nějaké Čínanky zahalené do vrstev oděvů a slunečníkem k tomu, a prý jakože suncream? Říkám že jo. Oni se mě ale ptali, jestli si ho můžou půjčit. Takže se ke mně shluklo asi pět slečen a začaly si zběsile pumpovat ten můj opalovací krém. Úplně se po něm draly. Protože jsem laowai a vše co mají laowaiové, je záruka kvality:-) Kai potřeboval na záchod. Tak jsem se jedné paní čínsky zeptala, kde tady jsou záchody. Paní mi porozuměla hned napoprvé a taky mi odpověděla, a já jí také napoprvé porozuměla. Nabyla jsem tedy hned dojem, že moje čínština je na vysoké úrovni a začala jsem se hnedka tvářit hrozně důležitě. 

Na visutý most projující dva vrcholy vede lanovka, která má ovšem do kabinek na Kaprunu daleko. Maximální kapacita byla 8 lidí a při té frontě, co na ní čekala, bychom tam stáli ještě teď. Tak jsme si řekli, že půjdeme pěšky.  Kai se teda na to moc netvářil, ale nám se zase nechtělo čekat.


Z následující hodiny si toho bohužel s Mirem moc nepamatujeme. Já si matně vzpomínám, že někde v půlce na mě začaly jít mdloby, a Kai to za polovinou zabalil úplně. Prostě si sedl na schody a že už nejde. To převýšení nebylo zas tak velké, ani trasa nebyla dlouhá, ale jakákoliv tělesná námaha v tomto počasí řekla bych je skoro smrtelná... 

Visutý most je dlouhý 300 metrů ve výšce 180 metrů. Byl otevřen teprve nedávno a dokonce se o něm psalo na iDnes, odkaz zde





Od mostu vedla cesta podél vrcholu dál do lesů. Kai už na nás čekal dole  a byl rád, že žije. Trochu jsme měli špatné svědomí, že ho tam necháváme sedět napospas fotkochtivým Číňanům, ale zase když už jsme sem vylezli, byla by škoda jít zase hned dolů. Po chvilkce chůze jsme došli k malebnému jezírku - přehradě. 





Systolický tlak se nám jakžtakž dostal do normálu, takže jsme si užívali pomalou procházku, svěžího větříku od vody, čistého vzduchu a hlavně modré oblohy. 


 Všimli jsme si tu jednoho nešvaru. Asi se mnou budete souhlasit, že chůze do kopce v tomto počasí  si žádá sportovní oblečení z vhodného materiálu a zejména pevné sportovní obutí. Ne tak Čínani. Dámy si to tu vyšlapují v lodičkách na podpatku, případně v botách na vysoké platformě. Z oblečení vedou džíny (muži) a plisované šaty s volánky (ženy). 

Pokud bychom pokračovali cestou dál, narazili bychom na další rybník. Tam už jsme ale nešli, nějak jsme měli špatné svědomí, že se Kai dole třeba nějak trápí, přecejen jsme tam hodinku dvě už byli.  Chvilku jsme poseděli na schodech u místní restaurace, já si čínsky poptala studenou vodu a moje vědomí o vlastní výjímečnosti opět vzrostlo:-) Zpátky jsme se vydali trochu jinou cestou, která vedla též k autu.  




Cestou dolů se nám solidně třásly nohy a měli jsme tedy co dělat. Kai už na nás dole čekal, odpočinutý, ale že si v autě asi ještě trochu zdřímne. A že už mu nemáme volat, až budeme chtít jet někam do hor:-D

Cesta zpět byla už bez komplikací. 

V neděli jsme pro změnu běhali celý den po obchodech. Miro potřeboval kšiltovku, na podobné výlety jako v sobotu je to tu opravdu potřeba. Já například měla kšiltovku i deštník proti slunci. Jakožto správná žena jsem, aby muž netrpěl, obětovala jednu svoji proprietu, takže Mireček celou sobotu chodil v květovaném deštníku a vypadal hrozně roztomile:-)

Více fotek najdete jako vždy v sekci Photos.

Krásný den přeji a těším se u dalšího článku:-)

4 komentáře:

Díky, že jste si našli čas a okomentovali tento příspěvek