Stránky

Čínský státní svátek: židovská čtvrť, procházka na Bundu

Zdravím z Číny,

konečně váš můžu po delší době pozdravit a jsem tomu hrozně ráda, stýskalo se mi po vás:-) Jak jsem psala v jednom z minulých povídání, naprostou většinu času jsme oba věnovali přípravě na test na čínský řidičský průkaz. Jednoduché to opravdu nebylo, takže jsem hrozně ráda, že už to máme za sebou, a úspěšně! Oba s Mirem jsme měli skóre 97/100. Test proběhl v 9:00 čínského času, to jste ještě všichni spali (ve střední Evropě je o 6 hodin méně, Mihla už možná vstával:-D) Řidičák nám dali do ruky do 15ti minut a pak hned vzhůru pro auto, Miro do práce a já na hotel, uvařit si oběd a trochu si zašprechtit (nebo spíš "začínštit?":-)) No, dál vás nebudu nudit a vrhneme se rovnou na povídání o tom, jak jsme strávili čínský státní svátek.


Čínský státní svátek zvaný Festival dračích člunů se slaví 5. den 5. lunárního měsíce, což v roce 2016 vyšlo na 9. června. O vzniku tohoto svátku koluje spousta legend. Jedna, ta nejznámější, spojuje tento svátek s jedním významným čínským vlasteneckým básníkem Qu Yuanem. Ten žil přibližně ve 3. stol. př. n.l. ve státě Chu. Při obsazení státu cizími vojsky raději ukončil svůj život s uvázaným kamenem na hrudi skokem do řeky právě 5. den 5. lunárního měsíce. Hledání jeho těla dalo základ každoročnímu festivalu, kdy uctívají jeho památku. V tento den lidé házeli do vody bambusové trubky naplněné lepkavou rýží jako oběti za zemřelého hrdinu. S postupem časů se tyto trubky změnily v nynější rýžové knedlíčky, které se čínsky nazývají zong-zi. Rýžové knedlíčky jsou také určeny ke konzumaci. S tímto festivalem se také pojí závody dračích člunů, což je možná ten nejzajímavější aspekt tohoto . Traduje se, že když Qu Yuan skočil do řeky, mnoho lidí naskákalo do řeky se vydat hledat jeho tělo. Tak v průběhu let tradice veslování na úzkých lodích s krásně zdobenými příděmi vznikla.

Qu Yuan, zdroj: google.com

My jsme si řekli, že bychom se rádi ten den vypravili do města s nadějí, že třeba narazíme na nějaké lodě nebo si někde koupíme ty rýžové knedlíčky. Bohužel knedlíčky jsme nikde nepotkali a také na řece plavalo spoustu věcí, ale bohužel žádné čluny. Nevadí, i tak jsme si to užili:-)

Hned ráno (tj. cca půl jedenáctá) jsme nasedli na metro a jeli směrem na Dalian Road. Tak nějak jsem ještě chtěla dát šanci židovské čtvrti, o jejímž marném hledání jsem psala v jednom z minulých článků. Metrem to nebylo zas tak daleko, zhruba hodinu a čtvrt:-) Když jedeme takhle daleko metrem, nasadím si sluchátka a koukám ven (jezdí se často nad povrchem země) a taky po lidech. Oblečení Číňanů není příliš čisté. Mají rádi nápisy všech světových značek. Hodně populární je tady značka New Balance, resp. Bew Nalance. A pak také Prosche a Galvin Klein. Všechno je z umělých materiálů a často z toho koukají různé nitky. Oblečení obecně je volnější a trochu pytelstajl. Ale zase se jim nevidím, přežít vlhká vedra v uplém oblečení se moc nedá. Ale zase nechápu, že třeba nenosí nějaké savé oblečení a ne jenom ty umělé krajky.. Boty mají takové, co je dělají vyšší. Čínské ženy si často výrazně domalovávají obočí a rty si líčí pouze do jejich středu a pak do ztracena rozetřou. Všichni koukají do iphonů, píšou si přes Wechat a nebo spí.

Jelikož jsem se, jak jsem pak zjistila, při minulých toulkách vydala tak trochu Špatným směrem (ať žijí čínské mapy), tentokrát jsme to trefili hned na první dobrou a hned po pár minutách chůze jsme dorazili k Shanghai Jewish Refugees Museum, které ukazuje jednu kapitolu německo-čínské historie. Před druhou světovou válkou i během ní byla Šanghaj jediným přístavem, který pro přistěhovalce nezaváděl žádné kvóty ani víza. Uvádí se, že se zde zachránilo 20-30 tisíc převážně německých a rakouských , ale i pár desítek českých Židů. Jejich život tam ale nebyl snadný. Nejprve obývali čtvrti pro cizince, po vstupu Japonska do války byli přemístěni na nátlak spřáteleného Německa do čtvrti Hong Kew ghetto, kde byly podmínky pro život o poznání horší. Po konci války se pak Židé pomalu vraceli do svých domovů do Evropy.










Z areálu muzea bylo krásně vidět na zadní stranu domů. Obecně se ve všech bytech/domech pořád věší prádlo. Platí přímá úměra, že čím blíž silnici a čím víc prachu ve vzduchu, tím více prádla venku.


Cestou od židovské čtvrti k řece nás přepadl hlad. Zapluli jsme do nejbližší restaurace, co nebyla styl "salmonelabar" a objednali si čínská jídla (konečně:-D). 


Vlevo je hlávkový salát s perfektní chutí, možná s nějakým zvláštním druhem sójové omáčky. Dole jsou nudle - celkem obyčejné, ani jsme moc nesnědli. Vpravo je naprosto famózní salát z klíčků falozek mungo, které jsou velmi zdravé a podle čínské medicíny čistí játra. Nahoře je rybí polévka také s klíčky fazolek mungo, listovou zeleninou - mírně pálivá s lehkou kyselou osvěžující chutí. Obsahovala také spoustu koření, obzvlášť jednoho druhu jsme si všimli. Totiž pokud jsme ho rozkousli, chutnal jako prací prášek. Chuť byla tak výrazná a nepříjemná, že jsme vždy celé sousto museli vyplivnout. Číšnice nám řekla, že se jedná o sečuánský pepř.  Doma jsem si pak našla, že se jedná o velmi aromatické koření a je jedno z nejstarších v Číně. Botanicky to s pepřem nemá nic společného, jsou to vlastně sušené tobolky keře nazývaného žlutodřev peprný. Chuť měla polévka ale fantastickou!

Toulali jsme se dál a v jedné zapomenuté uličce, takové, které já mám osobně nejraději, jsme zahlédli shluk starších lidí obklopeného okolo čehosi. Tuhle skutečnost tady vídáme celkem často. Žije se tu na ulici, takže zde vídáme lidi vařit, prát, mýt nádobí a nebo jen sedět a klábosit. Shluklí lidé zase hrají karetní hry a nebo okolo fandí. Ti, které jsme ten den potkali, hráli pouliční formu kulečníku. Dřěvěná deska posypaná snad moukou, aby žetonky pěkně klouzaly. A nechali mě si zahrát:-)


Konečně jsme dorazili k řece. Nebylo to přímo na hlavní pěší zóně Bund, takže lidí bylo opravdu pomálu.  Bylo zatáhnuto, nízká mlha. Působil na nás takový zvláštní klid.


Šli jsme dál podél řeky a našli jsme malý parčík, neuvěřitelně útulný s množstvím laviček. Přímo uprostřed něj se schovávala kavárna. Miro mi dával stiskem ruky najevo, že tohle si nesmíme nechat ujít:-)



Perlová věž je dominantou Šanghaje už od roku 1994. Uvnitř jsme zatím ještě nebyli, ale zvenku je tato krasavice vidět už z daleka. Jak to ale vypadalo před těmi 22 lety, kdy byla Perlová věž nejvyšší budovou Číny? Takto...


Na dobové fotografii vypadá jako by sahala až do vesmíru:-) 


Chtěla bych ještě zmínit, že se mi v tomto počasí dost krepatí vlasy:-D Je tu dost vlhko, takže jakékoliv pokusy o rovnání totálně selhávají, takže to řeším kšiltovkou:-)


Kuk! Trochu křečovitý úsměv, ale už jsme měli nachozeno snad přes 10 kilometrů a už jsme toho měli trochu plný brejle...

Na Bund jsme dorazili těsně před stmíváním. Jak jsme říkali, že se nám zdálo málo lidí, tak jsme se museli fakt smát. Takový nátřask jsme opravdu nečekali.


Miro si už zoufal.



Čínská vláda, pokud je v daném týdnu státní svátek, udělá volno i z ostatních dnů, aby bylo volno více dnů v kuse. Ty se ale pak musí nadpracovávat o víkendech. Možná to obrovské mnžství lidí bylo způsobené i tím, že bylo v pátek, tedy další den, volno.

Abychom to trochu vykompenzovali, šli jsme se tlačit pro změnu do metra směrem domů. Dorazili jsem domů po desáté totálně down. No ale opět luxusní den:-)

Pokud byste chtěli vidět další fotky, stačí kliknout do záložky Photos, kam nahrávám více fotek z daného dne a i fotky toho, o čem článek nevznikne. Tak se podívejte:-)

Na 14 dní se teď s vámi rozloučím, jelikož jedu zpátky do Čech. Brzy budu ale zpět a těšte se na článek ze stěhování do Changshi:-) 

Mějte se fajn

Lenka

1 komentář:

Díky, že jste si našli čas a okomentovali tento příspěvek