Phoenix City (Fenghuang)

Zdravím z Číny,

teploty nám zde nepříjemně stoupají a vlhkost vzduchu dosahuje svého maxima, člověku se ani nechce vycházet ven:-) I v úterý, kdy mám k dispozici řidiče, se nechám odvést pouze do Metra, nakoupím a zase zpět domů. Samozřejmě vím, že teplotní rozdíly mezi venkem a klimatizovanou místností by neměly přesáhnout 10 stupnů, takže po příchodu odkudkoliv si tady vyrobím takovou menší kryomístnost a očekávám každým dnem rýmu v lepším případě a angínu v tom horším. Včera jsem byla u mé učitelky čínštiny doma na obědě a tam měli klimatizaci na 31 stupňů. Pouštěly jsme si spolu tradiční čínskou hudbu a taky malovaly (kreslily? psaly?) čínské znaky, které jsme se spolu naučily. Pěkně na plátno, s inkoustem a štětci.

Za mým ramenem můžete vidět sošku předsedy.

Byl tam s námi i její pětiměsíční syn, úplný malý Buddha.

O víkendech se ale snažíme jezdit po výletech co to dá, a minulý víkend jsme se jeli podívat do jedné z největších památek provincie Hunan (konkrétně je to její západní část), do starověkého města Phoenix City (Fenghuang), které je zařazeno do světového dědictví UNESCO. Město je takový venkov, má 350 000 obyvatel, ale jeho historické centrum se dá projít za pár hodin.

Vyjížděli jsme kolem páteční páté hodiny odpoledne. Po minulých nepříjemných zkušenostech s navigací (stále ještě nemáme iPhone) Miro vytiskl printscreeny dálničních sjezdů, cestou byly asi 4. Cesta dálnicí opět jako v pohádce; perfektní stav (uvidíme za deset let!) a okolní lesy nám připomínali cestu Nízkými Tatrami. Blížil se první dálniční sjezd, kupodivu se navigace shodovala s tištěnou variantou. Super! Jen tak dál. Podle navigace by měl další sjezd přijít za 35 kilometrů. A aby nebyla nuda, tak navigace ukázala svoji největší sílu tím, že opět v nejdůležitějším okamžiku spadla a najednou ukázala za 20 metrů sjezd. To už se nedalo! Mapa se začala přetáčet v intervalech 5 sekund, jednou jsme měli jet rovně, pak se otočit. Jednou sjezd za 30 km, podruhé za 5. Už se smrákalo a padala mlha. Naštěstí nám navigace ukázala správný sjezd a my mohli zkusit druhý pokus. Jeli jsme skoro krokem, abychom ho trefili:-) Cesta nám trvala zhruba 6 hodin plus pár desítek minut při hledání hotelu:-) Na hotelu uměli anglicky opět "very little", což, jak jsme zjistili další dny, je i na tomto vyhlášeném místě běžné. Už bylo po jedenácté, když jsme se dostali na pokoj, a padali hladem. Šli jsme zkusit štěstí do historického centra, od něhož jsme byli ubytováni asi deset minut pěší chůzí. Obchody a restaurace už pomalu zavírali, měli jsme sakra štěstí a zašli do restaurace, co vypadala aspoň trochu "jedle". Jídlo opět perfektní! Samozřejmě poněkud pálivé. Rybí polévka obsahovala nám již známé sečuánské koření ala prášek na praní, a bylo v ní nemálo kostí. Dále místní variace guláše, zelenina a rýže. Po jídle jsme se rychle vrátili zpět na hotel, tak nějak jsme si chtěli noční vycházku městem užít ve vyspalém stavu. Tak jsme se těšili, že se ráno vyspíme! Aha, snídaně jsou od 6:30 do 8:00. Do postele jsme se dostali ve dvě.

Budík byl jako rána kladivem. Řekli jsme si, že se půjdeme nasnídat a pak si ještě na hodinu dvě zdřímneme. Při vstupu do jídelní místnosti jsme odevzdali takové malé kartičky jako důkaz, že jsme zde opravdu ubytovaní, a za to jsme každý vyfasoval jedno vajíčko natvrdo. Snídaně byla formou švédských stolů, zde upload na čínské stoly. Všude velké otočné stoly a okolo nich srkající Číňani (konečně!!) a koukali na nás jako na zjevení. Čaj ani kávu neměli, pouze nějaký zaručeně přírodní pomerančový džus. Dali jsme si rýži se zeleninou a vajíčkem. Chtěli jsme si dát těch vajíček víc, ale bohužel..

Po snídani jsme byli celkem probraní a i počasí bývá dopoledne přívětivější než odpoledne, takže jsme raději vyrazili do víru města ráno a odpočinout na hotel jsme si přišli okolo 4 odpoledne. K tomu se ale ještě dostanu. 

I tak už bylo venku přes 30 stupňů a jako vždy jsme byli vybaveni kšiltovkami, deštníky (Miro má "superbácký":-)) a padesátkou krémem. Od hotelu jsme šli podél řeky k centru města. Byli jsme překvapeni počtem turistů, všude také byli pouliční prodejci. Typické Číňanky, malé a drobné, které si své zboží, ať už zeleninu nebo bižuterii, donesly na vlastních ramenech. Prodávali tam od rána až do půlnoci, pak vše zabalit, odnést do domů a další den znovu.
Jsou to ovšem i dobré obchodnice a cenu stanovují podle odhadu movitosti jejich zákazníků. Paní na fotce má asi speciální ceník pro bělochy, takže za 3 švestky chtěla v přepočtu zhruba 80 korun. Smlouvat nechtěla, tak jsme jí je tam nechali.

 

Prodávali tam i pořádné kusy špeku. Miro samozřejmě neodolal a kousek si koupil. Doma po ochutnání prý litoval, že si nekoupil víc:-)

Řeka, která městem protéká, se používá k praní oblečení, mytí nádobí, omývání potravin a nejspíš i jako vývod kanalizace.

Mapu středu města s největšími památkami jsme měli dopředu nastudovanou. Lonely Planet nám říkal, že si musíme za 148 RMB koupit vstup do starého města, který je platný 3 dny a opravňuje nás také ke vstupu do vybraných pamětihodností. Jak jsem zmiňovala výše; jejich základní! znalost anglického jazyka je minimální a s oblibou používají překladače, jejichž výplody mnohdy nedávají smysl. Moc jsme nad tím tedy nespekulovali a vzali vstupenku za 148 RMB, i s bonusem 30 minut plavba na lodičce. Jak jsme později zjistili, tak ještě před rokem byla tato vstupenka opravdu potřeba i ke vstupu do prostoru starého města, nyní se městem dalo procházet zdarma a vstupy byly zpoplatněné jen u muzeí, chrámů a věží.

Ve starém městě bylo i několik muzeí. S muzei je to tady tak. Nějaký pán založí muzeum s libovolným tématem. Na zdech muzea jsou jeho fotky jak se pokládá jeho základní kámen, jak se staví. Jak mu další pánové přijíždějí gratulovat k otevření muzea. Jak o svém záměru založit muzeum napsal knížku.  V podstatě se muzeum, jehož téma je irelevantní, stává muzeem zakladatele. Aby se neřeklo, v rozích místnosti je pár kusů nábytku, případně postel, na níž kdysi prý spal někdo důležitý. Na stěnách bývá pár knih a obrazů, případně fotky zakladatele. Ve vitrínkách jsou poházené nějaké staré orezlé zbraně bez popisků. No a podobně vypadající "muzeum" jsme objevili i zde.
Měli jsme štěstí a právě v době naší návstěvy jsme byli svědkem kouzelného vystoupení místních děvčat na tradiční čínskou hudbu a za použití dlouhých stuh, které střídavě namotávaly na hlavu jako turban a zase rozmotávaly.

V průvodcích Lonely Planet bývají i tipy na stravování. V centru města by podle nich měla být kavárna/restaurace evropského typu s nabídkou pizzy a těstovin. Už byl čas oběda a my měli chuť na něco nepálivého a trochu méně čínského. Na těstovinách se přece nedá nic zkazit, říkali jsme si. Měla jsem hlad jako vlk. 

Výsledek půlhodinového čekání vidíte na fotce:-) Omáčky tam byla jedna polévková lžíce a navíc byla studená. Kdo sakra dělá ty průvodce?! Když jsem naposledy vyrazila do města v Šanghaji a našla si podle Lonely Planet jednu padesátimetrovou uličku s pravoslavným kostelem, který ovšem nikde nebyl k nalezení, tak tohle je další level. Studené/nestudené, nebyl čas na hrninství. Miro mi pak věnoval i kousek ze své pizzy, která byla celkem poživatelná. Tak jsme pak byli hladoví oba:-) Miro byl ovšem celkem najedený díky tzv. street barbecue, které si během dopoledne dal. Prodává se na ulici a je to okořeněný kus masa obtočený kolem špejle.

 

Celé odpoledne jsme se pak procházeli po útulných uličkách i lávkách, prohlíželi si pouliční prodejce a zkusili jsme i poslat pohled, tak uvidíme, jestli dorazí. Byli jsme i na lodičkách, které sice netrvaly půl hodinu, ale zhruba 10 minut, nicméně i tak byla projížďka čínskou gondolou neuvěřitelně příjemná.

Co se týká ovzduší a počasí obecně, tak po celou dobu našeho pobytu, tedy od pátku do neděle bylo počasí velmi teplé a vlhké. Během odpoledne se mírně zatáhlo, což ale bylo jen k prospěchu věci. Obloha byla modrá; smogu tu moc není. Určité množství prachu ve vzchuchu přítomno bylo, i zde v okolí města se pilně staví jak nové dálnice, tak obytné byty, které ale zůstávají prázdné. Vzduch byl ale nasycen "pachem ulice", tedy neuvěřitelnou směsí venku připravovaných jídel, oleje, koření a bohužel někde bokem i odpadky, které v tomto teplém a vlhkém počasí podléhají rozhladu velmi rychle.
Kolem 4 hodiny odpolední jsme přišli zpět na hotel, kde jsme si zhruba dvě tři hodiny odpočinuli a pak se znovu vydali do centra, které ale mělo po soumraku úplně odlišnou atmosféru. Vše bylo fantasticky nasvícené, kavárny obsazené, kluby hrály čínskou moderní hudbu. Fotky asi nepotřebují komentář.

 

Do postele jsme se opět dostali po půlnoci. Ráno jsme ke snídani měli každý po jednom vejci a trochu i té rýže se zeleninou - abychom to neměli moc jednotvárné:-)

Byla neděle ráno. Střed města jsme si prošli i za světla i za tmy a už nám přišlo zbytečné jít tam znovu. I když je pravdou, že tu rozhodně nejsme naposledy a rádi bychom sem přijeli znovu. Přecejen jsme ale už městy hodně přesycení a chtěli jsme vidět i něco z přírody, obzvlášť když jsme cestou viděli spoustu ukazatelů na nádherná místa. Jaká místa jsme si nakonec vybrali? Těšte se na další článek:-)