Jižní část Velké čínské zdi, nejvyšší vodopád v západním Hunanu

Zdravím z Číny,

toto povídání je pokračováním našeho výletu do Phoenix City. Městu jsem věnovala samostatný článek, takže pokud jste ho ještě nečetli, můžete si ho přečíst zde.

Jak víte, hrozně jsme se těšili na nějaký výlet do přírody. Od té doby, co žijeme v Changshe, jsou tyto výlety mnohem více dostupné. V Čechách jsme po přírodě chodili s Mirem nebo i s rodiči a bráchou (zdravím domů:-)) skoro každý víkend a i naše dovolené byli spíše aktivním odpočinkem. Podle názvu článku už víte, že naším cílem se stala jižní část Velké čínské zdi. Přečetli jsme si o ní už v Lonely Planet, ale víte jak to s ním je:-) Podle navigace i podle anglicky psaných ukazatelů byla vzdálená 13 km, což je v podstatě co by kamenem dohodil. 

Tato část velké čínské zdi byla stavěna v letech 1554-1662 a měří 191 kilometrů. Je u ní postaveno největší hrací pole pro stolní hru zvanou Weiqi, která byla vynalezena ve starověké Číně před 5 500 lety a v současné době má přes 40 milionů aktivních hráčů po celém světě.

My jsme si samozřejmě prošli jen její malou část.

Tato část Velké čínské zdi není tak turisticky známá a také není tak mohutná. Vysoká je ani ne dva metry a široká taktéž. Je ve velmi dobrém stavu.

Miro, zatahuj to břicho na těch fotkách!:-)

Cesta nahoru by se dala přirovnat k výstupu na skleněný lanový most (více zde), to znamená časté zastávky a pitím litrů vody. Na fotkách je i vidět neustálý opar viditelný v nízkém úhlu, který brání dalekým výhledům. První část našeho okruhu byla hodně do kopce, ale díky našemu neustálému zastavování se a kochání se krajinou s nádechem historie:-) nám cesta ubíhala bohužel až moc rychle. Líbilo se nám také, že na zdi bylo naprosté miminum lidí a hlavně TICHO. Vydali jsme se i mimo okruh, na fotce výše to bylo ke druhé věžičce. Tam už nebyl vůbec nikdo a mohli jsme jen tak sedět pod deštníkem a nebo blbnout s foťákem:-)

Cesta po hřebeni hory vedla po rovině a ve stínu stromů. Cesta se pak ale začala stáčet opět ke slunci a pomalu klesat. U jednoho rozcestí pak stála čínská, asi stoletá babička a prodávala svoji vypěstovanou zeleninu. Neodolali jsme šťavnatým okurkám:-) Klesání zpět k autu byla otázka asi deseti minut. Celý okruh mohl mít maximálně 2-3 kilometry a během dvou hodin jsme si procházku užili na maximum.

Poblíž parkoviště měli pro děti několik atrakcí - jízdu na koních, střelbu z luku a tak. Miro když to viděl, tak si muset jít hnedka zastřílet. Když jsem ho viděla já, tak jsem si musela jít zastřílet taky. Výhra za trefení červeného terče byl přívěsek s dřevěnou hlavou buvola. Co má Lenička na krku?:-)

Mireček se pak trefil také, takže jsme si od Velké zdi přivezli úžasnou památku. 

Pán se nás potom ptal, jestli jsme Američani. Tak říkám, že Češi. Slovensko jsme už vzdali. Nic. Zkusila jsem to říct asi třemi různými tóny a pořád nevěděl. Vrátila jsem se k osvědčenému "jsme z Německa" a po zase asi třetím pokusu už porozuměl:-)

Cestou od Velké zdi jsme si všimli dalších směrových ukazatelů, tentokrát nás lákaly na velký vodopád. Protože jsme měli ještě docela dost času a chtěli jsme využít čas na maximum, pokračovali jsme dál čínským venkovem. Značené to bylo všelijak, takže jsme prostě následovali auta, která jela před námi a doufali, že jedeme správně. Po pár kilometrech jsme přijeli na velké, až k prasknutí plné parkoviště. Jednalo se přírodní rezervaci, v okolí podle počtu aut hodně populární. Za vstup do ní se opět platilo vstupné, stejně jako u Velké zdi. 

Podle mapy to vypadalo jako túra Grand Canyonem (ne že bych u něj byla), tedy tak na tři dny. Šlo se podél řeky na malých kamenných chodníčcích, občas jsme přes řeku přeskákali přes kameny, občas byly na řece malé vodopády, možná spíš splávky:-)

Miro pořád říká, jak jsou technicky slabí a nesamostatní. Ale musíte uznat, že tohle řešení osvícení blízké jeskyně je kreativní dost!:-D

Naším cílem byl ten velký vodopád z plakátů a ten byl až na konci rezervace. Naštěstí cesta ubíhala opět velmi rychle a za pár kilometrů jsme po stranách skály sházeli k vodopádu.

Vodopád byl vysoký přes sto metrů a řadí se tím na první místo v západním Hunanu.

Tímto vodopádem přírodní rezervace končí, protože řeka teče dál už bez dalších peřejí a i chodníky dál nejsou. Následoval opět další výstup zpět k autu. Pokolikráté za tento víkend z nás takhle lilo?! Do Čech přijedeme buď zestárlí o deset let nebo naopak v životní formě:-)

Před cestou zpět do Changshy jsme si ještě skočili v místní vesnici na oběd. Tady to dotáhli do dokonalosti tím, že ani neměli jídelní lístky a paní nás vzala k lednici a my ukazovali, co bychom rádi. Pak jsme si sedli a čekali, co bude.

A zase skvěle! Játra i maso perfektně uvařené a akorát pálivé, dušený lilek s česnekem, na tenké plátky nakrájené uvařené brambory a samozřejmě rýže! A teplý čaj. Studené pití dostanete v Číně pouze na vyžádání, podle čínské medicíny je mnohem zdravější pít nápoje pokojové nebo i vyšší teploty.

Cestou zpět jsme všechny dálniční sjezdy trefili na první pokus a doma pak usli během pár minut:-)

Toto úterý slavil můj drahý manžel třicáté narozeniny, takže jsme si byli sednout na našem oblíbeném korejském barbecue a od kolegů z práce dostal kytaru:-D Tak jsem jim poděkovala za dárek, protože to zase dopadne tak, že Miro na ní zapomene a učit se na ní budu já:-)  

To by bylo k víkendu plném zážitků opravdu vše a příště se můžete těšit na blog z víkendu následujícího, protože se chystáme rychlovlakem do Honkongu, to bude jízda!

Krásné léto a ahoj