Víkend v Hongkongu

Zdravím z Číny,

a vítám Vás u nekonečného seriálu o životě v Říši středu:-) Myslela jsem si, že bude můj blog číst asi tak pět lidí včetně rodičů a Mira, a nakonec už mám přes 3 700 návštěv, to jsem hrozně ráda a moc díky:-)

A co pro vás mám tentokrát? Dneska se rovnou vrhám na povídání o minulém víkendu, kdy jsme dostali pozvání přijet se podívat do Hongkongu, konkrétně za Mirovým spolužákem z vysoké školy, který tam žije a zrovna ten víkend slavil narozeniny. Vzhledem k tomu, že už několikátý víkend v kuse trávíme víkendy buď úplně mimo město i s noclehem nebo alespoň několik hodin autem daleko, úplně odpočatí jsme nebyli (hlavně Miro). Nicméně výlet do Hongkongu na tři noci se prostě neodmítá.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili rychlovlak (ne Maglev!). Vlakové nádraží vypadalo jako letiště v Praze.

Úplně stejně jako na letištích také probíhá pasová kontrola, scan zavazadel i nás samotných. Často byli k vidění vojáci v uniformách, kdyby náhodou došlo k nějakým nepokojům. I tady si prostě nejde nepomyslet: kam ti lidé pořád cestují?! Jsem totiž pokaždé překvapená z neustálého pohybu neuvěřitelně velkého množství lidí. Z myšlenek mě probudil hlad; uvědomila jsem si, že jsem se to ráno moc nenajedla. Byl už čas oběda a já bláhově hledala nějaký obchod s čerstvými bagetami, stejně jako třeba na pražském hlavním nádraží. Musela jsem se ale spokojit s trsem banánů a chlapi s mekáčem. 

Cesta trvala tři a půl hodiny. Jo, je to doba, musíme se ale uvědomit, že jsme za tento čas zdolali cestu dlouhou přes 1000 km, to by české, ba i německé dráhy koukaly:-)

Interiér vlaku se také podobal tomu v letadle s tím rozdílem, že na nohy zde bylo dvakrát více místa.

Samozřejmostí je klimatizace. Byl i palubní servis. Záchody ucházející v evropském stylu, na Čínu perfektně čisté:-) Kolejnice speciálně konstruované pro rychlé vlaky způsobily to, že ani při velké rychlosti nepocítíte ani náznak drcání/naklápění/jakéhokoliv diskomfortu a nebezpečí. Naklápění jsme cítili pouze při průjezdu zatáčkami, protože jsou opravdu do zatáček zabudovány ve sklonu. Výstavbu infrastruktury by se mohla Evropa od Číny učit.

Cestou jsem zkusila natočit pár videí a vyfotit okolní krajinu, ale při té rychlosti a míhajících se stromech podél trati (a přes sklo) to bylo se zaostřováním dost nepohodlné. Nicméně, pár fotek i videí mám a podle toho, co jsme viděli, by to chtělo nějakou pořádnou procházku čínským venkovem:-)

 Takto vypadá běžná vlaková stanice uprostřed polí:

Konečně jsme dorazili do Futianu, což je část městské aglomerace Shenzen (odkud nejspíš máte všechny ty serepetičky z Alienexpresu, případně jiných čínských e-shopů, oblečení a tak). Pořád jsme ještě v Číně! Metrem se musíme s jedním přestupem nechat odvést na hranici s Hongkongem, kde nejprve projdeme výstupní pasovou kontrolou na čínské straně, pak projdeme dlouhou velkou chodbou ("území nikoho") a pak opět, nyní už vstupní, pasová kontrola. Plus vyplnit pár papírů, odkud jsme, čím jsme přijeli a kde budeme v Hongkongu bydlet. Na to, že jsme byli vlastně pořád součást Čínské lidové republiky (ČLR), bylo těch otázek a procedur nějak moc...

Hongkong byl totiž v letech 1898-1997 pronajat Velké Británii a od roku 1997 je opět součást ČLR, ovšem se statusem Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Hongkong. Jeho rozloha je 1 100km2 s a počet obyvatel se blíží 7 milionům. Jeho povrch je poměrně členitý a kopcovitý (nejvyšší hora je 957 m nad hladinou moře), je zde velké množství malých neobydlených ostrůvků. Naprostá většina lidí tedy žije koncentrovaná na pevninské části nebo na hlavních ostrovech; to z něj dělá jedno z nejhustěji osídlených míst světa (uvádí se až přes 6 000 obyv./km2.). Používané jazyky jsou zde angličtina a kantonská čínština. Ta se od čínštiny mandarínské liší například tím, že místo 4 tónů jich mají 9. Měna je hongkongský dolar v kurzu téměř 1:1 k čínskému yuanu. 

Pokračujeme ve vyprávění tím, že jsme opět nasedli do metra a další více než hodinu a se 4 přestupy jsme cestovali na Hongkong Island do hotelu. Cestu mám tak trochu v mlze, jelikož mi banány na celý den nevystačily a hlady jsem už skoro omdlévala. Náš hotel byl na hodně rušném místě a pár desítek metrů od obrovského nákupního centra. Věděli jsme proto, že najít dobrou restauraci problém nebude. Zašli jsme do pizzerie, kde jsem si objednala těstoviny a i tak jsem měla hlad, tak jsem si dala ještě pizzu. Za chvilku se mi skokově zvýšila hladina cukru v krvi a začala se mi motat hlava. Za chvilku ale už v pohodě. Rozhlíželi jsme se kolem nás, pozorovali lidi okolo a rozebírali dojmy z ulice i z metra. Shodli jsme se na tom, že ač je to stejný národ s stejnými geny, tak 99 let britského vlivu a výchovy je zde opravdu znát a přijde vám to, že jste zkombinovali Londýn a New York dohromady a lidem jenom trochu protáhli oči. Všude je čisto. Lidé se chovají slušně, nepředbíhají. Jsou evropsky oblečení. Nefunguje zde internet od čínského operátora (museli jsme si koupit lokální SIM). Zato funguje Google i Facebook bez omezení. Po ulici jezdí Double-deckery jako autobusy i jako tramvaje(!!). Každý do jednoho, od prodavačů až po řidiče taxíků, umí anglicky. Nápisy na ulicích jsou nejprve anglicky, pak až čínsky. Auta mají volant na pravé straně a jezdí se vlevo. Ten náhlý skok zpět do evropského způsobu života pro mě byl tak přirozený, že jsem ho nevnímala do té doby, než jsme se pak vraceli zpět do Číny. O tom ale až později.

Páteční večer pro nás ale večeří nekončil. S Mirovým spolužákem Tomášem, který se k nám po večeři připojil, jsme se byli podívat do centra města a projít si pár uliček. Další věc typická pro Hongkong, i když pro mě ne tak pozitivní, je výše zmiňovaná hustota zalidnění. Myslím, že si toho půjde všimnou i na fotkách. Občas jsem i nechápala, jak tudy může proudit vzduch... Potom nás Tomáš vzal na jeho oblíbené místo, a to promenádu u moře, ze které byl úžasný výhled na finanční čtvrť.

Do postele jsme se dostali ke třetí hodině ranní. V té Číně to začíná být nějaké náročné...

Volný den k poznávání města jsme měli v podstatě jen v sobotu. Podle Lonely Planet (ano, dáme mu ještě šanci) zde bylo zajímavostí tak na týden a opravdu máme v plánu sem někdy znovu přijet, tentokrát bychom rádi střídali poznávání města a tracky po kopcích. Pro turistiku je to zde prý dobré například v únoru. My si na sobotní výlet vybrali Victoria Peak, což je 554 metrů vysoká hora, ze které je krásný pohled na město a také jsou z tohoto místa foceny skoro všechny fotografie Hongkongu. To jsou pro mě dvě mouchy jednou ranou:-) Metrem jsme tedy dojeli na stanici lanovky, před kterou byla fronta asi na dvě hodiny. Okey, tak jsme si to vystáli a pak konečně lanovkou (podobnou jako na Petřín) nahoru. 

Bohužel ten den nebylo úplně fotografické počasí; hodně mraků, oparu a tak. Nicméně výhled a celková nálada toho místa, kdy si chlapi dali německé pivo a shlíželi dolů na město byla skoro až magická:-) Na té fotce s celkovým pohledem na město je vidět i místo, ze kterého jsem v pátek večer fotila tu noční fotku. Teď jsme se v podstatě dívali opačným směrem.  Na fotce nad tímto odstavcem je pohled na otevřené moře (na jih).

Dolů jsme se opět svezli lanovkou. Pomalu už se začalo smrákat. I když, slovo "pomalu" je v podstatě zavádějící, protože čím blíž rovníku, tím jsou západy i východy slunce rychlejší (jsou více kolmo k obzoru) a mezi plným světlem a úplnou tmou je zde v Hongkongu (vlastně i Changshe i Šanghaji) maximálně hodina. 

Už na nás šla pomalu únava z minulé noci a tak nějak ze všech zážitků, že jsme chtěli být brzy na hotelu a na další den se pořádně vyspat. Šli jsme si proto sednout na chvilku do baru Hard Rock Cafe. V devět hodin večer už jsme byli na hotelu. 

 

Nedělní ranní pohled z hotelu není pro ty, co trpí strachem z výšek:-) Aneb ukázka hustoty osídlení v praxi.

Před námi byl poslední celý den v Hongkongu a na ten den byla naplánovaná Tomášova oslava. Což by samo o sobě nebylo až tak zajímavé, kdyby ta oslava nebyla na lodi:-) Asi hodinu jsme jeli do přístavu, který byl bokem těm vysokým budovám a luxusním ulicím a připomínal nám pobřežní promenády ve Středomoří. Bylo nás celkem asi 30 a měli jsme loď pronajatou od 10 do 6 hodin. Tomášova přítelkyně celý víkend připravovala jídlo, takže bylo celý den k dispozici občerstvení a také bezedné zásoby alko i nealko pití. S lodí jsme vyjeli blíže otevřenému moři, tak vyhodili kotvu (stejně jako desítky lodí okolo nás) a jen tak celý den relaxovali, popíjeli, do moře skočili a na banánu se projeli:-) To si člověk sedne ve trojici na takové nafukovací sáňky (opravdu to ale vypadá jako banán), lano se zapojí na motorový člun, který se pak rozjede. Pan řidič s námi jezdil ze strany na stranu, až jsme se dvakrát vyklopili. Asi Miro špatně vyvažoval:-)

V pondělí ráno už jsme se stačili jen zabalit, nasnídat a pak už jen zase metrem na hranice, od nich k vlaku a vlakem domů. Ještě jsem si chtěla ráno jít koupit iPhone, asi 200 metrů od hotelu byl totiž 4-patrový Apple store. Nakonec jsme usoudili, že je na to málo času a nechceme riskovat zmeškání vlaku. Miro si ho ale stihl koupit už v sobotu ráno a musel si přiznat, že navigace fungují naprosto parádně. 

Na changshkém vlakovém nádraží jsme si stoupli do fronty na taxíky, kde se samozřejmě začali všichni předbíhat. Pak jsme nastoupili do taxíku, který byl vevnitř celý zaprášený a zakouřený. Jak už jsme byli dost unavení, všechno jsme najednou začali vnímat hrozně intenzivně. Šli jsme pak ještě do restaurace na večeři. Slečny neuměly anglicky ani slovo, seběhly se tam tři a stejně nerozuměly. Pak se tomu začaly hrozně chichotat. Už nám lezou pekelně na nervy. Při cestě se nám zase pletly pod kola skútry, co se ani neobtěžují dávat přednost. Do toho řidiči kouří a hrají se s mobilem. Fajnovka.

Tak jo, to je z našeho víkendu vše! Je právě skoro 6 hodin večer čínského času a každou chvíli očekávám muže z roboty. Večeře už je uvařená ze včera, stačí jen ohřát. Už mám ale hrozný hlad, z místního pečiva se člověk holt nenají:-) Asi si zatím půjdu opakovat čínská slovíčka, dělat si poznámky a tak:-)

Ahoj příště