Japonská příroda: Mt. Fudži, opičí lázně, hory v Naganu

Zdravím z Číny,

i když je pravdou, že nejraději bych vás pozdravila "Zdravím z japonského venkova", jelikož při vzpomínkách na něj se začnu vždy tak šťastně uculovat. A co teprve při prohlížení fotek! Tak moc se nám tam líbilo. Půjdeme ale hezky popořadě.

Při návštěvě Japonska jsme samozřejmě nemohli vynechat národní symbol, horu Fudži (3776 m). Ta bývá za dobrého počasí vidět i přímo z Tokia (např. z vyhlídky Tokio Sky Tree, o které jsem psala v minulém článku), nicméně ten den bylo počasí (a  mlžný opar) proti nám a neviděli jsme nic. K hoře Fudži se dá dostat jak vlakem z jižní strany (tam také vznikají legendární fotky Shinkanzenu s horou Fudži v pozadí), tak i lokálními vlaky nebo i autobusy k severní, východní nebo západní straně hory.
My si na základě doporučení od jiných cestovatelů vybrali severní stranu u jezera Kawaguchiko. Stejnojmenná autobusová i vlaková zastávka je od něj jen pár stovek metrů. My jsme jako dopravní prostředek použili autobus, protože jeho tokijská zastávka Shinjuku byla blízko našeho hotelu a celkově nám tento způsob dopravy přišel nejjednodušší a nejrychlejší. Bylo ovšem nutné si dopředu zarezervovat zpáteční místenku, např. přes www.highway-buses.jp. Rezervací autobusu necelý měsíc před odjezdem jsme tak zafixovali naší cestu k Fudži na jeden termín a modlili se tak za dobré počasí bez mraků. Vše vypadalo nadějně až do té doby, než jsme začali přibližovat k cílové stanici. Tam na nás čekala krásná přízemní oblačnost zvedající se do výšky a nebylo vidět zhola nic. Trošku na mě padal splín, ale snažili jsme se to brát z té lepší stránky - užijeme si japonský venkov a klidu od ruchu velkoměsta a počasí se třeba umoudří. Celá procházka nám trvala skoro půl dne, hodně jsme se zastavovali, fotili a zdrželi se na obědě přímo na protější straně jezera, odkud by nejspíš byl skvělý výhled na horu... V restauraci jsem si po jídle odskočila a zrovna v tu chvíli se na moment odhrnuly mraky a něco málo z hory bylo vidět. Naštěstí Miro zareagoval rychle a stihl vyfotit pár snímků. Pak se ještě několikrát pár vteřin ukázala, ale to už jsme věděli, že se dnes pohledu na celou Fudži nedočkáme. Skoro celé jezero jsme obešli, k autobusové zastávce Kawaguchiko jsme si zastavili turistický autobus, se kterým jsme ušetřili pár pěších kilometrů. Přesto jsme ten den nachodili 20 kilometrů. Z fotek i ve skutečnosti je poznat, jak moc se ta hora velká a mohutná (obvod u úpatí hory je 125 kilometrů) a celou dobu, co jsme chodili po severním břehu jezera, jsem se k ní museli pořád otáčet, jak nás přitahovala. A to, že jsme ji neviděli, mě fakt mrzí a musíme se ještě někdy přijet:-) Navečer jsme pak nasedli do autobusu a vrátili se do Tokia.

Po pár dnech v Tokiu byl náš plán přesunout se na sever od hlavního města do prefektury Nagano, jejíž hlavní město každý zná kvůli zimní olympiádě v roce 1998, kde český tým vyhrál zlatou medaili v ledním hokeji. V městě jako takovém jsme neměli v plánu zůstat, proto jsme přesedli na místní vláček ne nepodobnému tokijskému metru ...

... a za hodinu jsme byli na naší cílové stanici, městečku Yudanaka. To slouží jako skvělý výchozí bod pro cesty do okolí, jednak k opičím lázním, tak i k národnímu parku Shigakogen patřící do dědictví UNESCO. V okolí je také velké množství túr pro pěší i pro kola, spousta biosférických rezervací a díky horkým pramenům vyvěrajících ze země také lázní, zvaných onseny. Jedny jsme měli přímo na hotelu, takže jsme tam jeden večer zašli. Byly ale rozděleny na dámské a pánské, protože vstup do nich byl bez plavek.

Ke koupajícím se opicím jsme zašli hned druhý den zrána. V podstatě se jedná o tlupu opic žijících v horských lesích, které ale během dne scházejí ke korytu místní říčky a na noc se do lesů zase vracejí. V zimních měsících, kdy tu teplota klesá pod nulu a vydatně nasněží, se opice s chutí chodí ohřát do bazénku, který je sice uměle vybudovaný, ale horká voda sem z pramenů putuje sama. Přes léto do něj samozřejmě nechodí; na začátku října, kdy jsme tam byli my, jich pár do vody vlezlo. Největší atrakce je ale toto místo v zimě.

Ten stejný den odpoledne jsme pokračovali dál do národního parku Shigakogen, který je ideální pro procházky nejen okolo jezer a jezírek s kopci v dáli, ale i pro nadšené lyžaře nebo milovníky vysokohorských túr, neboť Shigakogen je známý lyžařský areál s vrcholy přesahující 2500 metrů a kde probíhaly některé olympijské disciplíny. My měli k dispozici jenom odpoledne, takže jsme si našli jednu krátkou a nenáročnou trasu v okolí jezírka a s mírným stoupáním. Podle mapy se tomuto okruhu říkalo Promenáda:-) Počasí nás zase nemělo rádo, protože ve vyšších oblastech sněžilo a nám pršelo. Nicméně to pro nás byl zážitek, protože jsme si mohli užít podzimní barvy na stromech, v Shanghai je totiž pořád vše zelené:-) Jak jsme se tak procházeli po lyžařském středisku, opět nám přišlo, jak zastaralé jsou budovy i technika. Myslíme si, že tohle všechno prošlo masivní renovací právě před olympiádou a od té doby to nechávají v určitém stavu. Možná je to tím, že v Číně probíhá stavební boom a vše je nové; asi předpokládáme, že to tak bude všude. V Číně se ovšem bourá a staví pořad dokola i když to třeba není úplně potřeba a pokud se v Japonsku naučili ty budovy udržovat v dobrém stavu i pokud jsou podle našeho hlediska staré a nevzhledné, neznamená to, že nejsou funkční. Navíc se průběžnou údržbou šetří příroda i materiál.

Nejvíc jsme se ale těšili na celodenní výlet, opět v oblasti Shigakogen, tentokrát na procházku částečně po hřbetu hor a částečně okolo jezer. Ne nadarmo se tomuto treku říká Trek okolo jezer. Nejdříve jsme se vyvezli lanovkou do výchozího bodu (šlo to i pěšky, ale něco nám říkalo, že máme šetřit energii), odkud byly vidět japonské Alpy...

.. a první jezírka na sebe nenechaly dlouho čekat. Počasí se povedlo, bylo prostě kouzelně a i když jsme začínali cítit celkovou únavu, zatím jsme se drželi. Narazili jsme také na prudké stoupání lesem, naštěstí jenom pár set metrů. Cesty byly skoro vylidněné, potkali jsem jen pár turistů. Všichni měli na batozích malé zvonečky, které cestou hezky cinkaly a nejspíš to byla ochrana proti medvědům, kteří tak mají dost času se ukrýt. Překvapit medvěda totiž není nic příjemného. Tak mi Miro začal povídat o tom, jaké to bylo, když jednou v Tatrách viděl medvěda, tak mi hnedka bylo příjemněji:-) 

Nejkrásnější pohled byl ovšem na jezero Onomaike Iriguchi, které mělo dokonale modrou barvu, podobnou ledovcovým tatranským plesům. 

Předtím, než jsme k němu sešli, jsme ale udělali malou odbočku a od našeho směru se na pár desítek metrů odchýlili. Objevili jsme totiž dřevěný chodníček postavený přes mokřadová jezírka, po kterém jsme se prošli tam a zpět a pár minut si poseděli na lavičkách. Tohle bylo jedno z nejkouzelnějších míst z celého Japonska a těžko říct, zda se ta krása dá zachytit fotoaparátem. 

Jak jsme začali přicházet zpátky k jezeru, pomalu nás začal zmáhat hlad a únava nejen z toho dne, ale i celkově z celé naší cesty. Hlavním problémem bylo, že jsme si na výlet nevzali žádné jídlo a předpokládali jsme, že cestou bude spousta restaurací podobně jako v Číně. Bohužel restaurací jsme cestou potkali minimum a navíc byly všechny zavřené. V Japonsku jsme celkově měli problém se pořádně najíst, protože při našich výletech a počtu ušlých kilometrů se já osobně z misky rýže a syrové ryby, případně z pár kousků sushi prostě nenajím a mořské plody typu krevety a chobotnice nejím vůbec. Těšila jsem se na propečený steak a brambory:-) Pokud už jsme narazili na nějakou restauraci s grilovaným masem, byla to porce jako pro panenku. A místní speciality typu smažená placka z fazolových klíčků opět moc místa v žaludku nezabraly a hodně energie nedodaly. Většinou nás při záchvatech hladu zachránila pizza a těstoviny, ale dlouhodobě se podobný typ jídla jíst nedá. Hrozně by mě zajímalo, zda někdo měl také podobný problém a nebo jenom my jsme nároční a nepraktičtí:-)

Zpátky ale k našemu jezeru. U jeho břehu jsme nabrali zbytky sil a pomalu šli zpátky k silnici na autobus.

 

V japonské přírodě jsme zažili jedny z nejhezčích chvil vůbec a vůbec by nám nevadilo tam ještě pár dní zůstat, ale čas nemilosrdně běžel dál a my měli naplánovanou cestu vlakem do Osaky do hotelu a dále jednodenní návštěvu Kjóta, jednoho z nejhezčích japonských měst, které jsme viděli.

Díky za přečtení a za týden zase ahoj u dalšího článku:-)

Lenka