Hengshan - posvátné hory

Zdravím z Číny,

podzim se tu ukázal v plné síle, což zde v Číně znamená téměř neustálé mrholení, déšť a mlhy. Některé stromy zde hrají všemi barvami a nakonec opadají, ale většinou tu roste stálezelená a neopadávající vegetace. Pokud se ale na pár dní o víkendu počasí zlepší, vyjíždíme z města do přírody. Tentokrát jsme jeli do pohoří Hengshan.

Hengshan je jedno z pěti čínským posvátných pohoří. Je dlouhé 150 kilometrů a nejvyšší hora Zhurong měří 1290 metrů. Před více než 2000 lety se zde císaři a učenci setkávali a pracovali na svých literárních dílech, praktikovali budhistická a taoistická cvičení a obětovali dary nebesům.

Cesta k nim vedla opět po dálnici. Během těchto zatažených dnů jsme si všimli, že nepoužívají světla pro denní svícení, a pokud není tma jako v pytli, světla nezapnou. Někdy je nezapnou vůbec. Někdy nejsou vůbec vidět, a to nemluvím o silent killerech, tedy o skútrech a kolech, řidiči jsou samozřejmě bez helmy. Pokud začne pršet a viditelnost se znovu zmenší, začínají panikařit a zapnou všechna světla která mají, tedy i výstražná. Pak to na silnici vypadá jako na diskotéce. Vyšší level je svícení dálkovými světly ve městě a na dálnicích a také je nikdy nevypínají, rozhodně ne při tak nedůležitém okamžiku, když naproti nim jede jiné auto. Na dálnicích také neustále vídáme tzv. disco trucky, což je upgradovaná varianta našich nudných šedivých kamionů. Aby byly viditelné z dálky, mají na zadní části přídavná světla, která barevně problikávají do různých obrazců a vlnovek. Běžné je taky předjíždění pravého pruhu zprava (tj. přes odstavný pruh).

Při příjezdu do městečka s hlavní bránou k posvátné hoře nám bylo divné, že byli všude obchody, které byly na chlup stejné a prodávali to stejné zboží. Ani se nesnažili jakýmkoliv způsobem zvýšit své šance na prodej zboží nějakou odlišností (na západě bychom to asi nazývali konkurenční výhodou). Parkoviště bylo bohužel plné, a tak jsme hledali jiné místo. Jeden pán na nás mával, ať zacouváme k němu. Tak jsme zacouvali a že si tedy jdeme prohlédnout, co to je za zboží. Byly to ty voňavé tyčinky v různých velikostech a tvarech a dávali nám vědět, že tohle místo asi opravdu musí být posvátné. Chtěla jsem si moc jedny koupit a těšila se na chvíli, kdy si nahoře tyčinku zapálím, třikrát se pokloním, budu si něco přát a pak tyčinku zabodnu do popela a nechám doutnat, což je běžný rituál v asijských zemích a pojí se s náboženskou potřebou zapalovat tyto tyčinky před sochami či svatyněmi. Už jsme šli pomalu k bráně, když na nás začal mávat ten stejný pán, že tady nesmíme parkovat a musíme odjet. Tak proč na nás sakra mával předtím? Aha, konkurenční výhoda v podobě naháněče... Byl ale hodný a pomohl nám najít jiné místo.

Chtěli jsme co největší část výstupu zvládnout pěšky, což se zpočátku jevilo jako výborný nápad. 

Po pár kilometrech se cesta prudce zvedala. Cesta trvala už pár hodin a my pořád nebyli ani v půlce. Když jsme dorazili do prvního základního tábora, tak rada starších, tedy já, rozhodla, že nahoru pojedeme lanovkou.

 

Horní stanice lanovky byla už dost vysoko, ovšem ne tak, abychom už vrchol hory měli na dosah. Jediná cesta dál byla opět pěšky a to až do míst, která je vidět na fotce níže (chrám v pozadí).

 

V horách hodně často potkáváme nosiče, kteří pomáhají starým či nemocným lidem dostat se k vrcholu. Někdy ale nosí i velmi mladé slečny, které celou dobu koukají do mobilu a dávají fotky na Wechat. Nosítka jsou vlastně vyrobená z proutěné židle, která je přivázána k bambusovým tyčím. Nosiči vypadají, že mají tak 50 kilo. Miro přemýšlel, že by si to chtěl taky zkusit, ale pak že prý radši ne.

Nahoře u chrámu jsem si konečně chtěla zapálit tyčinku, když vtom jsme uslyšeli hrozné rány šířící se někde z míst, ze kterého se šířil obrovský dým i létající popílek a vypadalo to trochu jako pec. Přišli jsme tedy k ní a pomalu jsem vytahovala tyčinky a formulovala přání a brala to hrozně vážně. Vedle mě přišel pán, vytáhl balíček tyčinek navíc zabalený v igelitu,  celé to lupnul do té pece a odešel. To má jako být ten rituál nebo co?! Já tam stojím a zapaluji a překážím dalším lidem, co to tam švihnou i se zbytkem svačiny a snad i petardami a náboji, jinak jsme si totiž nedokázali vysvětlit ty hrozné rány. Z druhé strany pece už stojí dělníci a popel shrabují na kamion a odvážejí.

 Slunce začalo pomalu zapadat a v tu dobu začíná být to nejkrásnější světlo pro fotky krajiny.

 

 

Pro dnešek je to vše. Slibuji, že příště bude povídání trochu více, protože jsme se tento týden byli podívat do dalších a neméně slavných hor, a to do národního parku Zhangjiajie, kde se točil jeden velmi slavný americký film a podle nápovědy určitě poznáte jaký:-)

Ahoj příště:-)